TEETH - The Will of Hate
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bolest musí být ještě silnější! To netvrdím já, ale pětice z řeské Soluni, která v minulém roce přispěchala s debutní deskou takto pojmenovanou a vydanou u slovenských Metal Age. Už z názvu INTO THE GORE musí být každému jasné, jakémuže stylu metalové muziky se tato kapela upsala. Do rukou se mi tak dostává další z téměř nekonečné řady death/grindových těles libujících si v hudební brutalitě. Záleží však, zda-li v této řadě zajímáte přední pozice anebo se naopak krčíte někde vzadu.
Poslechem několika úvodních vteřin skladby “Where It All Gets Down To“ je mi jasné, že hudební vzory těchto řeků se rekrutují z řad bohaté US brutal death scény. Palba hutných a sekaných riffů si nekompromisně razí cestu napříč sluchovými kanály, přičemž se vzájemně prolínají dvě vokální linky – klasický deathový growling a zboostrovaný ječák. Musím se přiznat, že mě nahrávka dokázala chytnout hned od první skladby a slastný pocit nezmizel ani po uběhnutí sympatických osmadvaceti minut, což představuje celou délku desky. Skladby nepostrádají potřebnou šťávu a v některých momentech mají doslova vražedný tah na branku. Jako typický příklad bych uvedl dvojku “Cleanse The Slime“.
INTO THE GORE však nesázejí pouze na typickou brutal deathovou jistotu a klišé, ale místo toho dokáží do (a to si, ač neradi, přiznejme) poměrně stojatých death metalových vod přinést dostatečnou dávku své vlastní invence a osobitosti. Nezřídka vás totiž překvapí tu melodickým sólem, tu zase nečekanou technickou finesou. Snaha nestát na místě se obzvláště u death metalu a v dnešní době prostě musí ocenit a s přihlédnutím k faktu, že se jedná o debutní desku, slova chvály podtrhávám! Je pochopitelně nad slusnce jasné, že INTO THE GORE jsou ve své podstatě další klišovitou death metalovou kapelou, ale touto deskou dokazují, že se na poměrně omezeném stylovém hřišti dokáží pohybovat až nečekaně vitálně!
A to, že se INTO THE GORE snaží vymknout klišé, dokazují i jejich texty, kteréžto ani trochu nekorespondují s názvem kapely. Texty plné osobních pocitů, texty naplněné hněvem a pesimismem a hlavně texty nutící k zamyšlení, ty, kteří si je pozorně přečtou.
Mám-li navázat na své zamyšlení v úvodu recenze, tak bych pozici těchto nadějných chasníků viděl v “té lepší“ půlce death metalového pelotonu, přičemž si troufám tvrdit, že svým starším a zkušenějším vzorům už začínají lehce dýchat na záda!
Podtrženo sečteno – parádní debut, o který by se měli všichni fandové pořádné hudební brutality začít zajímat!
7,5 / 10
A.M.X.
- rytmická kytara a vysoké vokály
J.T.
- rytmická kytara
M.K.
- bicí
S.S.
- vokály
K.B.
- basa
1. Where It All Gets Down To
2. Cleanse The Slime
3. I Am Flesh
4. Deceased
5. Decadence of God´s Creation
6. Blood Scum Dead
7. Raw
8. Sincarnated Abominations
9. Violence To Violence
10. The Sound of The Inevitable
Pain Must Be Amplified (2001)
Raw (promo) (1999)
The Art Of Rape (neoficiální promo) (1999)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Metal Age Productions
Stopáž: 28:27
Produkce: Greg Vartholomes
Studio: Stealth Mode Studios
Všeříkající název a logo, výborná koláž na obalu hned a první tńy úvodní skladby Where It All oes Down To váš přesvědčí, že dobrý brutální death/grind se nehraje pouze na západ o našich hranic, ale i v kolébce evropské civilizace – totiž v řecké Soluni. Doteď měl člověk ze země vína a slunce v paměti spíš kapelky jako Exhumation, Rotting Christ nebo Necromantia, což jsou veskrze kapely melodičtějšího a temnějšího ražení, ale Into The Gore jsou brutální jízda jako řemen. O tom, že jejich inspirace má kořeny za Atlantikem, netřeba příliš polemizovat. Ale nebojte se, nemáte před sebou další kopii Disgorge, Devourment nebo Dying Fetus etc. Into The Gore jsou totiž naštěstí dostatečně sví na to, aby nemohli být házeni do škatulky bohapustých US klonů. Jejich krédem koneckonců není ani tak brutalita, jako osobitost. Proto u nich kromě tradičního US D/G základu najdete i polohy, k nimž se dnes dostali po letech snahy třeba Aborted, Beheaded nebo Obscenity. Kromě sekaných riffů a barevného, občas zefektovaného vokálu tu najdete i pěknou řádku poměrně originálních a technických sól, která se nebojí i jisté dávky melodičnosti. To samé vlastně platí pro celý tenhle ansámbl. Into The Gore se kromě věcí jako Cleanse The Slime nebo Deceased spíše vyhybají klišé, které nesou ve svém logu. V jejich textech nebublají žaludeční šťávy a Vikor Čistič si tu moc legrace neužije. Přesto jsou texty jako Decadence Of God‘s Creation the Sound Of The Inevitable nebo úderná Blood Scum Dead skutečně brutální záležitostí. Ale nejsou to žádné primitivní bláboly bez hlavy a paty, což je mi sympatické. Prostě to vypadá, že tihle Řekové se svou první (!!!) oficiální nahrávkou zařadili mezi tu lepší sortu příslušného stylu a ač možná jedou tak brutální, oslizlí a ortodoxní, jsou velmi dobří a docela i svoji, což je leckdy víc. Pain Must Be Amplified je povedená prvotina, takže se těším na další desku.
-bez slovního hodnocení-
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.